Hradec Králové a okolí

Na kafi s módní návrhářkou Jitkou Šedovou

22.5.2017  | 
IMG_20170522_192029_126

Jako malé holky jsme snad každá chtěla být módní návrhářkou. U většiny z nás to skončilo šatičkami pro panenku, ty šikovnější dokázaly „spíchnout“ triko, nebo uplést svetr. Některé z nás to nevzdaly, šly si za svým snem a prorazily. Právě Jitka Šedová si jako jedna z mála dokázala vydobýt svoje místo na poli české módy.
Sešly jsme se v jejím krásném proskleném butiku s výhledem na Labe v Hradci Králové, a popovídaly si o její cestě k návrhářství, názoru na spotřební módu a proč bojuje za návrat sukní do českých ulic.

Táhlo vás to k návrhářství od malička? Téměř každá holčička si doma šila šatičky na panenky.
Já jsem nezačínala úplně na panenkách, ale první, co jsem obšila, bylo kotě na chalupě, které chudák muselo strpět tu hrůzu běhat po venku v oblečku a být pokořeno mým návrhářským úsilím. Potom následovaly trochu panenky, ale záhy jsem začala šít sama na sebe. Lákaly mě už větší oděvy.

Kolik vám bylo let, když jste začala šít sama na sebe?
To byla šestá nebo sedmá třída. K šití mě přivedly moje dvě tety, protože obě šily, krásně se oblékaly a mně se to líbilo. O prázdninách mi ukázaly, co se jak tvoří a já si řekla, že to vlastně není nic těžkého.

Pokračovala jste potom na umělecky zaměřenou střední školu?
To byl můj původní záměr, ale osud to zamíchal trochu jinak a já jsem šla na Střední strojnickou průmyslovku tady v Hradci. Někdy říkám, že jsem strojař, a tak strojím. (smích)
Potom jsem pokračovala na Technickou Univerzitu v Liberci na Textilní fakultu.

Dokážete spočítat, kolik modelů jste doteď ušila?
Bude jich opravdu hodně. Není to tak dávno, co jsme objednávali nové etikety s naší značkou. Když jsme je objednávali poprvé, tak nám dodavatel řekl, že jich musíme objednat kilometr, což když rozpočítáme na čtyřcentimetrové úseky, tak se dostaneme na zajímavé číslo (pozn. asi 25 000 kusů). Tenhle kilometr nám vydržel dvacet let.

Na co jste ze své tvorby nejvíce pyšná?
Nejvíce jsem pyšná na každou spokojenou zákaznici. Když odchází zákaznice spokojená a přijde znovu a znovu, tak to je moment, kdy si říkám, že svou práci asi dělám dobře. Úspěchů z přehlídek je hodně, ale jsou pomíjivé. Nepoznáte, jestli se modely líbí upřímně, nebo jenom diváci zatleskají a je to spíše společenská záležitost. Spokojená zákaznice je ta pravá odměna.

Co vás inspiruje, když modely tvoříte? V atelieru máte spoustu přírodních materiálů, barev a prvků. Je právě příroda zdrojem nápadů?
Hodně mě inspirují mé stálé zákaznice, protože i když tvořím na přehlídku, dokážu si je už v určitých modelech představit. Inspiruje mě ulice, okamžiky a někdy i jenom malý detail. Nad něčím přemýšlím, vidím detail, například knoflík a k němu potom dotvářím zbytek. Někdy mě inspiruje materiál. Často vidím krásný a složitý materiál, ale zjistím, že je natolik omezující vůči všemu ostatnímu jako je střih, zákaznice… že jej odložím a sáhnu po hladkém jednoduchém materiálu, díky kterému ten daný model vynikne.

Saháte tedy spíše po jednodušších materiálech?
Ano, ale také si ráda látky sama dotvářím. Našiju je, proděravím, navrstvím, spojím, vyhraju si s procesem tak, aby bylo vše originální a získám z látky mnohem víc, než kdybych ji jenom obyčejně ustřihla.

Jakožto umělec, tvůrce, jak se díváte zpětně na své starší modely? Jak byste popsala svůj vývoj?
miluji kalhoty, takže jsem začala tak, že jsem viděla ženu v elegantním kalhotovém kostýmu. Tím, že jsem strojař, tak jsem pochytila spoustu různých geometrických linií, které jsem do kalhot přenášela. Když se dívám zpětně, změnila bych jen velmi málo, většinu bych ponechala, protože to je součást vývoje.
Pak přišel zlom, dostala jsem nabídku ušít modely na přehlídku, ale musely to být šaty. Vyděsila jsem se a říkala si ‘bože můj, vždyť já neumím udělat sukni!’, kromě úzkých, které jsem dělala ke kostýmům.
Byla to ale výzva a já zjistila, že žena v sukni nebo šatech je velmi krásná věc. Teď naopak tvořím kalhoty v omezené míře. To můžete i vidět, že jich je zde velmi málo.
Momentálně tedy hodně šijeme sukně, tvoříme je z různých zajímavých materiálů, aby měly jedinečné vlastnosti a je to pro mě mnohem větší výzva než kalhoty.

Češky sukně moc nenosí, bojujete za návrat sukní do českých ulic?
Ano, Češky nosí sukně málo, i já nosím z praktických důvodů hlavně kalhoty. Když jsem si ušila sukni, tak byly zákaznice v údivu, že mám také nohy. (smích)
Na dovolené v zahraničí jsem si všimla, že místní ženy nosí sukně pořád a je to nádherné. Tak jsem začala bojovat za to, aby i ženy u nás nosily sukně často a rády. Naštěstí mám mnoho zákaznic, které sukně opravdu nosí, vypadají v nich krásně a já z toho mám obrovskou radost.

Učíte se stále něco nového, nebo už pracujete s osvědčenými střihy?
Už toho bylo vymyšleno mnoho a mnoho. Když hledám něco zajímavého, tak zajdu do svého archivu střihů a nestačím se divit, co všechno jsem vytvořila, založila a zapomněla na to.
Opravdu někdy žasnu, že jsem danou věc tvořila já, jak moc se mi líbí. (smích)
Mnohdy se mi prokázalo i to, že jeden střih může z různého materiálu vypadat naprosto odlišně. Já neumím udělat jeden model dvakrát stejně. Když si zákaznice vybere třeba podle fotografie mých modelů, tak jí vždy říkám, že výsledek určitě nebude na chloupek stejný. Nejsem žádná továrna a ani se mi nelíbí, když potkávám na ulici naprosto stejně oblečené ženy.

Jaké jsou vaše zákaznice? Chodí k vám určitý typ žen?
Moje zákaznice touží po originalitě. Chodí ke mně, protože ví, že si s nimi popovídám, snažím se je poznat a vytvořit model tak, aby seděl jejich postavě, osobnosti i činnostem, kterým se věnují. Většinou to začíná kolem maturity, kdy si ke mně slečny chodí nechat ušít šaty na maturitní ples. Potom se chvíli hledají a často se vrací až najdou svůj styl, nebo zjistí, že jim nabídka v obchodech nevyhovuje.

Když jsme na toto téma narazily, jaký je váš názor na spotřební módu?
Je to asi nutnost. Přeci jenom, každý potřebuje džíny, triko, košili, něco nenáročného a hned vyjít z obchodu. Stojím si však za tím, že se mi líbí, když je každá žena trochu jiná a na ulicích nevládne uniformita. Žena by měla pomocí módy projevit kus sebe, jestli je spíše romantická, elegantní, nebo kombinuje styly s citem sobě vlastním. Trochu mi vadí, když žena jde do obchodu, podívá se na figuríny a poskládá si outfit přesně podle nich. Na ulici pak potkáváme oživlé figuríny z obchodních center, jedna jako druhá. Každá chceme být jiná, chceme se líbit a nechceme být kopií. Tady je určitě hodně co zlepšovat.

Jitka Šedová

Mohlo by se Vám líbit