Poradna

Jak komunikuje násilný partner aneb na co si dát pozor (1. část)

10.5.2017  | 

V článku se dočtete, jaké strategie využívají násilní partneři v komunikaci. Jedná se primárně o partnery vztahové, ale některé způsoby chování/ komunikace se vyskytují i při šikaně, mobbingu (šikana ze strany kolegů v zaměstnání), bossingu (šikana ze strany zaměstnavatele)…. Pokud se je naučíte včas rozpoznat a pojmenovat, budete vědět, nač si dávat pozor. Můžete včas zabránit rozjetí kolotoče násilného vztahu.

1. Tichá domácnost
Odmítnutí přímé komunikace je geniální a strategický krok ze strany agresora, jenž vede k destabilizaci partnera v pozici oběti. Tím, že se agresor vyhýbá přímým odpovědím, nic není pojmenováno přímo, jen mlčí a občas si jen povzdechne, nebo pokrčí rameny, se oběť dostává do situace, kdy o sobě začne pochybovat. „Co jsem zase udělal/a? Co proti mně má? Co se děje?“, to jsou velmi časté otázky, které oběť napadají. Odpovědi se ale nedočká. Agresor popírá, že se něco děje. Občas zareaguje jinak, avšak takovým způsobem, aby partnera ještě více zdeptal: „Divím se, že to nevíš. Tak se zamysli, třeba tě něco napadne…“
Tento psychický teror vede k tomu, že se časem může oběť začít omlouvat za to, co neudělala. Není divu, milovaný člověk, který na vás byl ještě před chvílí laskavý, je náhle ledově chladný, vůbec si vás nevšímá. Najednou jste obtížný vzduch. Je to skutečně nervy drásající situace. Díky partnerovo chování tušíte, že jste asi něco udělali špatně, ale vůbec netušíte co.
Někdy oběti zcela pochopitelně „rupnou nervy“, ale v tom případě ji/ ho agresor označí za hysterku. Nebojí se excesu využít i na veřejnosti, aby oběť očernil. Při tiché domácnosti dochází k porušení základního práva být vyslechnut. Oběť se, na rozdíl od přímé komunikace, která by mohla vést k vyřešení problému, nemůže bránit. Je označena za viníka. Nesmíme však zapomenout, že problém nemá oběť, která reaguje zcela přirozeně, ale agresor.

2. Změna řeči
Lidé, kteří zažili psychické násilí, jak ze strany partnera, v rodině, nebo zaměstnání, dokážou onu změnu řeči bezpečně rozpoznat. Nezáleží na obsahu sdělení, důležitá je změna intonace hlasu. Řeč je monotónní, chladná, bez citového zabarvení. V oběti vyvolává strach, mrazení v zádech, neustálé napětí. Pravým sdělením, které z ní může vyčíst, je pohrdání a posměch.
Někdy agresor mluví schválně potichu, nebo mumlá, aby mu oběť nerozuměla. Když ho pak poprosí o zopakování, osočí oběť, že ho neposlouchá. Ta si není jistá, zda rozuměla správně, vyvolává to v ní pochyby. Když se agresora zeptá, zda rozuměla správně, ten vše popře. Neverbální komunikace (mimořečová) však prozrazuje opak. Opět dochází k naprostému zmatení partnera v pozici oběti, spouští se u ní vlna pochyb a sebeobviňování.

3. Složitost jazyka
Jedná se o druh řeči, který je plný teorie a agresor mluví záměrně složitě. Používá přehršel cizích výrazů a obrací se na vědecké teorie s cílem zapříst oběť do komunikace, které nerozumí a zároveň se bojí zeptat na vysvětlení. Oběť si opět připadá hloupě a agresor si tímto „leští“ své ego. Složitost řeči, která zpravidla nedává smysl, a cizí výrazy, které jsou mnohdy užívané nesprávně, zabraňuje oběti zapojit se do debaty, myslet a včas reagovat. Agresor může někdy díky této učené řeči vzbuzovat dojem vzdělané osoby. Nezřídka však mluví naprosté nesmysly a používá výrazy, které nejsou adekvátní situaci. Není divu, že oběť bývá tímto pseudo vědeckým monologem unavena a vyčerpána učenými průtahy.
Násilný partner se nebojí využít svých teorií k odhalování skrytých myšlenek a emocí své oběti. Agresor podsouvá oběti svá tvrzení a vysvětlení situace, které ji zároveň očerňují a obviňují: „Stejně vím, že nemáš rád/a mé rodiče a hledáš způsob, jak se z toho vyvlíknout, abys je nemusel/a vidět.“ Oběť nemá prostor se bránit.

4. Upírání kvalit druhého
Komunikační strategie upírání kvalit druhého vychází ze skutečnosti, že naše pojetí sebe sama vychází zčásti i z názorů ostatních na nás. Vztahový partner nám bývá zpravidla velmi blízký a trávíme s ním více času, než s ostatními lidmi. Proto když do našeho pomyslného poháru sebepojetí bude násilný partner neustále po kapkách dávkovat názor, že jsme nuly, k ničemu, hloupí, tlustí, oškliví, hysteričtí, nevděční, časem se naplní celý tímto názorem a my si tak budeme připadat.
Násilný partner nekonstruktivní kritiku dávkuje. Zpočátku si jí oběť nemusí plně uvědomovat, pouze znejistí. Jedná se o náznaky, narážky, gesta, posměšek, grimasu v nevhodnou chvíli. Sem tam si do oběti rýpne před přáteli. Postupně se kritika přiostřuje, stává se otevřenější. Netýká se už pouze oběti samotné, ale i jejích koníčků, přátel, rodiny, známých (pokud jí ještě nějací zbyli) a dosažených úspěchů. Pokud v konečné fázi od partnera uslyšíme, že jsme nula, po absolvovaném vymytí mozku tomu uvěříme a ještě se mu za to omluvíme.

Setkali jste se někdy s některou z výše popsaných strategií komunikace? Osobně si myslím, že ne vždy se lze ubránit. Pokud ano, sebere to mnoho energie. Někdy je možná lepší nevpustit takového člověka do svého života a vydat se jiným směrem. Co myslíte?
Příště se můžete těšit na pokračování.

Za Nadační fond Romany Pavelkové terapeutka pro osobní rozvoj a koučka Mgr. Jana Maierová.

Mohlo by se Vám líbit