Poradna

Skutečně byste po první facce odešli?

25.3.2017  | 
treatment-1327811_1920

Otevřeme-li téma domácího násilí ve společnosti, lidé většinou projevují soucit s oběťmi, ale málokdo skutečně ví, o co se jedná. Stereotypem je obrázek potlučené ženy, která tvrdí, že spadla ze schodů. Od některých lidí jsem dokonce slyšela větu, že po první facce od partnera by od něj odešli. Ale skutečně byste po první „facce“ od partnera odešli?

Slovo facka zde slouží jako symbol, protože ne vždy se musí jednat o násilí fyzické, ne vždy se agresor na veřejnosti projevuje jako primitiv, ne vždy je týraný člověk slabochem, ne vždy je obětí žena. Bez ohledu na pohlaví, míru inteligence a společenské postavení se ale vždy jedná o osobu, která dala své srdce a lásku nesprávnému, mnohdy i velmi šarmantnímu individuu, které je zatáhlo do složité pavučiny nezdravého vztahu, která danou osobu zcela uvězní a pozvolna ji vysává, až zcela ztratí svoji autonomii a schopnost bránit se. Pojďme se společně podívat na to, jak se taková pavučina tká, a které nitky bývají násilným vztahům společné.

Zhoubný proces vztahu mezi násilníkem a obětí (ačkoli slovo oběť nemám příliš v lásce, pro tento popis se hodí) může trvat několik měsíců, ale i roků. Psychoanalytik Paul-Claude Racamier nazval první fázi vztahu velmi trefně – vymývání mozku. Jedná se o postupný proces svádění oběti. Pozdější násilník je zpočátku úžasným partnerem, vztah se vyvíjí, partneři se poznávají a sbližují. Pak se ale objevují první problémy, oběť se je snaží řešit a věří, že vztah se vrátí do původního stavu. Objevují se u ní první pocity viny a znejistění, začíná o sobě pochybovat a nakonec se obviňuje a převezme odpovědnost za vztah i za nálady svého partnera. Ten, kdo se zpočátku jevil jako dokonalý partner, je náhle odtažitý a poukazuje na chyby druhého partnera. Nejdříve to může být formou škádlení, v konečné fázi pak výčitky. Oběť se začíná podřizovat partnerovi, aby předešla konfliktům, vkládá do vztahu značné množství energie. Ze silného, sebevědomého člověka se tak pozvolna stává budoucí oběť, přichází o přátele, o koníčky, cíle a osobnost. Nastane-li ve vztahu problém, chyba se vždy hledá u oběti.

Ve fázi vymývání mozku je oběť postupně destabilizována, znejistěna, ztrácí sebedůvěru a svobodu. Násilník se jí pozvolna, nenápadně zmocňuje, překrucuje skutečnost, neútočí přímo, ale skrytě a překvapivě. Udržuje svého partnera v závislostním vztahu, získává nadvládu. Oběť je zatlačena do nejasného a nejistého postavení. Na scénu pak přichází nepřímé násilí – ponižování, skryté útoky na partnera a neúcta k němu. Oběť má pocit, že si za to může sama, „vždyť je to s ní přece tak těžké“, má pocit, že je k ničemu a může být ráda, že s ní partner ještě je. Už se nevyzná sama v sobě, ani ve vztahu. Skrytě si uvědomuje, že vztah není v pořádku, ale v důsledku vymývání mozku milovaným člověkem, který jí je nejblíže a „nejlépe ji zná“, hledá příčinu pouze v sobě. Její jedinečnost je postupně ničena, schopnost odporu slábne, stává se objektem, který nemá prostor pro vlastní myšlenky, proto začíná myslet jako její násilný partner. Zpočátku násilníkovi vychází vstříc proto, aby mu udělala radost, aby získala zpět dokonalého partnera, kterým kdysi býval. Později se podřizuje ze strachu.

Každý z nás touží po uznání a lásce, o to více po ní touží člověk, který se dostal do role oběti. V násilníkovi tím ale vyvolává odpor a nenávist. Nastává fáze ovládnutí, ve které je oběť relativně v klidu, je-li zcela poslušná svému násilníkovi, ale ve skutečnosti je v neustálém stresu. Lidé, kteří jsou s tímto párem jakkoli ve styku, jsou k této formě týrání slepí a špatně si ji interpretují. Násilník oběť na veřejnosti ponižuje, ale nezainteresovaný člověk tomu nepřikládá váhu, nerozumí kontextu. I když si oběť postěžuje, bývá za to bohužel okolím negativně posuzována a málokdy se setká s porozuměním. Oběť se za svůj stav nezřídka stydí a má pocit, že si za to může sama.

Pavučina destruktivního vztahu je téměř utkána. Člověk, který byl kdysi plný elánu a života, je nyní v pasti uměle vytvořeného negativního obrazu o sobě samém, je paralyzován a setkává se s nepochopením ostatních lidí. Připadá si jako nicka. V okamžiku, kdy se jí podaří nahlédnout na situaci a snaží se alespoň trochu prosadit, přichází ze strany násilného partnera vlna nevole, nenávisti a násilí. Může se jednat jak o fyzické útoky, tak o verbální urážky, očerňování a vyhrožování. Oběť je zcela chycena, nemůže se nadechnout, objevuje se ekonomická závislost na násilníkovi, sociální izolovanost a pocit – „můžu si za to sama/sám“. Vztah s partnerem je časovanou bombou. Útoky se stupňují. Oběť pociťuje hlavně opodstatněný strach a bezmoc.

Stále si myslíte, že je snadné po první „facce“ odejít? Osobně si myslím, že do pavučiny domácího násilí se může dostat každý z nás. Ve školách nás neučí, jak rozpoznat násilnou osobnost, neučí nás, co je ve vztahu správné a na co si dát pozor a už vůbec nás neučí zdravé sebelásce. Zamilujeme se, otevřeme srdce druhému člověku a příliš pozdě si všimneme, že ve vztahu není něco v pořádku. Nebuďme proto krátkozrací a nedívejme se na oběti domácího násilí jako na chudáky, nebuďme hluší k tomuto tématu. Můžete to být právě Vy, kdo týranému člověku ukáže cestu ke svobodě.

Za Nadační fond Romany Pavelkové terapeutka pro osobní rozvoj a koučka Mgr. Jana Maierová.

PS: Příště se spolu podíváme na to, jaké jsou charakteristické rysy komunikace násilníka s obětí.

 

 

Mohlo by se Vám líbit