Poradna

Cesta z pekla

23.9.2016  | 
fear-1131143_1280

Tento článek bych ráda věnovala všem svým kolegyním a kolegům z Intervenčního centra, pracovníkům Oddělení sociálně právní ochrany dětí a v neposlední řadě všem policistům, kteří práci vykonávají podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Když mi má bývalá klientka z Intervenčního centra přišla s bonboniérou poděkovat za pomoc, bez které by prý celou situaci jen těžko sama zvládla, řekla jsem si, že si tento příběh nemůžu nechat jen sama pro sebe. Jedná se o mou velkou „srdcovku“, protože právě na tomto příběhu je vidět, že pokud se lidé nechovají lhostejně ke svému okolí, mohou pomoci zachránit nejeden život!

Jmenuji se Kamila a je mi 27 let. S manželem Dušanem jsme se seznámili asi před 9 lety, tenkrát se právě rozváděl a mně ho bylo asi líto a zároveň jsem mu chtěla pomoct.  Krátce po seznámení jsme spolu začali bydlet a já ještě tentýž rok otěhotněla. V nesezdaném svazku jsem vychovávat dítě nechtěla a to, že si mě Dušan chtěl vzít, jsem brala jako důkaz jeho lásky. O rodiče jsem přišla v 15ti letech a tím, že byl Dušan o 15 let starší, mi připomínal tatínka.

Poprvé mě Dušan uhodil, už když jsem byla těhotná, teď si ani nedokážu vybavit, kvůli čemu to bylo. Manžel byl delší dobu bez práce a živil nás pouze rodičovský příspěvek. Kvůli tomu jsme se dost hádali. Často na mě křičel: „Drž hubu, nebo ti ji rozbiju!“. Stěhovali jsme se i několikrát do roka, protože jsme dlužili na nájemném. To jsem ale tenkrát netušila, o stěhování jsem se většinou dozvěděla den dopředu a Dušan měl připravenou vždy nějakou výmluvu, proč to tak je. Také mi lhal, že si hledá práci, nebo že chodí na brigády, ale místo toho chodil do hospody. Nutil mě, abych si na sebe brala půjčky a o těch, které si vzal on, jsem ani nevěděla. Dluhy narůstaly a mě nezbylo nic jiného, než jít zpátky do práce ještě než byly Vašíkovi dva roky. Nakonec jsme se museli z většího bytu přestěhovat do garsonky ke tchýni. Teprve tam mi začalo opravdové peklo. Manžel s tchýní mě kontrolovali, abych chodila jen z práce a do práce a s nikým se po cestě nevybavovala. Tchýně mě dokonce každý den sledovala. Když nebylo něco podle jejich představ, doma mi nadávali do „kurev“, tchýně mě tahala za vlasy a Dušan mě pravidelně „profackoval“, abych se prý srovnala. Jednou se stalo, že mě mlátil pěstí do hlavy – to už jsem se opravdu bála. Neměla jsem žádné sebevědomí a po nějakém čase jsem sama uvěřila, že jsem opravdu k ničemu. Manžel s tchýní mi nedávali ani mou vlastní poštu a zatajovali i to, že Vašík se měl dostavit ke školní psycholožce. Také mi zakazovali se s Vašíkem bavit – to pro mě bylo asi nejhorší. Jemu neustále opakovali, že maminka je „jen blbá kráva“. Posléze jsem zjistila, že ho často nechávali doma, i když nebyl nemocný a zakázali mu cokoliv říkat. Nemohla jsem si dobíjet kredit do mobilu a všechny peníze jsem musela Dušanovi odevzdávat a mě sotva zbylo na věci pro Vašíka. Naivně jsem si myslela, že z toho aspoň platí nájem a dluhy, ale nebylo to tak. To jsem se dozvěděla, až když mě na chodbě zastavil pán z bytového družstva a řekl mi, že dlužíme nájemné skoro za půl roku, a že se budeme muset vystěhovat. Rozplakala jsem se. Pán se ptal, jestli je vše v pořádku, a že často slyší od nás křik, jak mi manžel sprostě nadává. Nemohla jsem ani odpovědět jen jsem plakala. Pán mi nabídl, že mi sežene pomoc. Kývla jsem.

chains-19176_1920

Druhý den mi volala sociální pracovnice z Intervenčního centra, která už o mých problémech částečně věděla. Souhlasila jsem, že přijdu na schůzku. Musela jsem odejít dřív z práce, aby manžel nic nepoznal. Nevěděla jsem, co čekat. Paní mi vysvětlila, co teď můžu dělat a nabídla mi, že by se mnou zašla na policii a na oddělení sociálně právní ochrany dětí. Věděla jsem, že od manžela chci odejít, ale příšerně jsem se bála jeho reakce a on mi taky pořád vyhrožoval, že jestli od něj někdy uteču, tak už Vašíka nikdy neuvidím. Musela jsem si všechno rozmyslet. Shodou okolností jsem ten den potkala v naší ulici známou, která taky tušila, že u nás není vše v pořádku a ta mi nabídla, že kdybych potřebovala, můžu u ní na nějaký čas s Vašíkem zůstat.  Druhý den jsem volala paní do Intervenčního centra a domluvila jsem se, že spolu v jeden den zajdeme na OSPOD i Policii. V práci mi vyšli opět vstříc – i tam byli rádi, že jsem situaci doma začala řešit. V úterý ráno jsme se se sociální pracovnicí potkali přímo na OSPODU, tam už o mě věděli a paní byla vstřícná a milá. Vysvětlila mi, že mi Vašíka vzít manžel nemůže, zavolala do školy a podala podmět k šetření, tak aby se manžel nic nedozvěděl. Ulevilo se mi. Na policii jsem se bála jít, celou dobu jsem byla přesvědčená, že mi nikdo nebude věřit. Schůzka byla také dopředu dohodnuta a i přesto, že jsem nebyla přes pláč schopná moc mluvit, pracovnice Intervenčního centra mi pomohla a výpověď jsme sepsali během dvou hodin. Nakonec mi policista nabídl, že pokud chci opravdu odejít, můžou mi dva policisté asistovat při stěhování. To pro mě znamenalo hodně, protože jsem se hrozně bála, aby mi manžel a tchýně nic neprovedli, a aby i Vašík byl v klidu. Domluvili jsme se na pátek. Ještě ten den mi pracovnice Intervenčního centra pomohla vyplnit návrh na svěření dítěte do péče, který jsem rovnou donesla na soud.

Bylo mi zle, nejedla jsem a nespala. Měla jsem obrovský strach, že doma všechno praskne, ale zároveň jsem cítila velký vděk za veškerou pomoc, která se mi dostala. Ve čtvrtek jsem měla další schůzku v Intervenčním centru, donesla jsem všechny důležité dokumenty, abych si je tam uschovala, jak mi pracovnice radila, sepsali jsme Žalobu na rozvod a žádost o osvobození od soudních poplatků, kvůli mým dluhům. Paní mi vysvětlila, že po rozvodu, můžu zažádat o insolvenci, a tak alespoň částečně snížit své dluhy. Také jsme naplánovali páteční stěhování a sezení u pana psychologa. Pak přišel den „D“. Policie mě vyzvedla v zaměstnání a dovezla až domů, manžel i tchýně byli v šoku. Policisté si je vzali stranou a já mohla v klidu balit. Známí mě i Vašíka přivítali u sebe doma s otevřenou náručí. A i přesto, že manžel mi neustále volal a psal výhružné sms, byla jsem už relativně v klidu. Nakonec jsem vše probrala s panem psychologem v Intervenčním centru a byla jsem připravena začít úplně znovu.

Soud dal manželovi s tchýní příkaz k soudnímu vystěhování a pán z bytového družstva, mi přislíbil, že se do bytu můžu s Vašíkem vrátit. Soud po několika stáních svěřil Vašíka do mé péče a s Dušanem nás rozvedl. Zažádala jsem o insolvenci. Po několika měsících jsem se seznámila s mým nynějším partnerem. Vlastně si ho vybral sám Vašík. Je to bývalý hasič, který se při zásahu zranil a musel do invalidního důchodu. Oba jsme si prožili své. Je to můj hrdina a pro mě i Vašíka by se doslova rozkrájel! Dlouho jsem si myslela, že je moje situace naprosto beznadějná, ale díky úžasným lidem kolem sebe, kteří nebyli lhostejní, jsem se dokázala znovu postavit na vlastní nohy. Své díky nemůžu dostatečně slovy vyjádřit…

Za Nadační fond Romany Pavelkové sociální pracovnice Tereza Buchalová.

PS: Nebuďte lhostejní k lidem ve svém okolí. Nikdy nevíte, kdy pomoc budete potřebovat právě Vy!

Mohlo by se Vám líbit