Máma

Budu psát na blog

15.6.2016  | 
misa

Ahoj Leni, jak se vede, co novýho?

Čau Mišáku, dobrý, nic novýho. Co ty, jak se máš? Co Éďa?

Mám se skvěle, znáš to – mateřská je ráj,  Éďa perlí každej den. Novýho nic. Vlastně jo, budu psát na blog.

Jo? A o čem? O přebalování? Hahaha.

Jako matka na mateřský nemám co jiného říct/napsat než jak se přebaluje a utírá zadek a kolik stojí plíny?! To snad ne! Nebo jo?

Pravdou je, že narozením dítěte se můj svět změnil. Ať jsem chtěla nebo nechtěla, ač jsem si říkala, že mě se to nestane, že budu pořád stejná, že nebudu ta neustále mluvící o svém děcku, ta která zaplavuje facebook a isntagram fotkami dítěte kterak leží, spí, kouká, leze, sedí, chodí, jí, přátelí se s jinými dětmi, leze na žebřík atd. Přesně touto mámou jsem se stala.

Když se nad tím zamyslím, tak by bylo zvláštní kdyby se tak nestalo. Je přeci normální se přátelům a známým pochlubit tím nejkrásnějším děckem pod sluncem, protože přiznejme si – každá matka považuje svého caparta za toho NEJ- krásnějšího, roztomilejšího, šikovnějšího, chytřejšího, vtipnějšího, hodnějšího, zlobivějšího, cokoliv..

Je to něco úplně nového, jiného, dosud nepoznaného jak se všude píše a je to tak. Nelze se na to připravit na žádném kurzu. Můžou Vám kamarádky, matky, babičky, sousedky říkat a vyprávět o svém těhotenství, porodu, výchově, ale každá jsme jiná a každá to prožíváme po svém. Plánovala a představovala jsem si jaká budu matka. Jak budu vše od prvních hodin a dní zvládat sama, v pohodě, žádný pláč a nervy – jako z čeho se můžu asi tak nervovat? Mimino jen spí, jí a kadí. To ví každý. Občas pochovat. Pomazlit se a zase dát do kočárku nebo postýlky, aby spalo. Měla jsem jasnou představu o výchově. O tom, že v žádném případě nechci vše pouze růžové, že mé dítě nebude mít tisíc hraček jako ostatní děcka (ti rozmazlení smradi), že bude hezky jíst a já mu nikdy nenabídnu k jídlu nic jiného než co jsem uvařila (Nechceš? Nejez nevděčníku.), budu přísná, nekompromisní, ale vlídná, nebudu na ni křičet, vždyť vše se dá vysvětlit v klidu, budu se jí věnovat, nenechám ji zbytečně plakat, ale nebudu ji pořád nosit na rukou, nebudu ji pořád fotit ani ji nebudu dávat sladkosti dřív než v jejich osmnácti, bla bla. Představy to byly hezké. Moc.

Po návratu z porodnice jsme měli malou postýlku uprostřed obýváku a já se zoufalým hlasem ptala manžela co budeme dělat. S NÍ. Byla jsem zoufalá, rozčarovaná a vyřízená. Od teď už budu jen přebalovat, vyvařovat lahve a dělat mlíko? Pořád? Navždy? To nepřežiju. Sbalím se a uteču. Na Aljašku. Jak už to tak bývá, tak si vše za pár dní sedlo. Pochopitelně za velké podpory mého drahého muže a mojí mamky. Bylo to den ode dne lepší a veselejší. Už jsem se nehroutila když začala plakat. Nelekala se každého heknutí. Zjistila jsem, že spánek je luxus pro bezdětné, že mi stačí čtyři hoďky v kuse a jsem jako rybka. Lalalala.

MaE

A já že nemám co říct? Pche. Já teda mám co říct. Vždyť toho malého záškodníka musím tolik naučit. Jistě, lézt, sedět a chodit se naučila sama. Ale najíst se, nemít pleny ještě na základce, umět poprosit a poděkovat, zavázat si tkaničky, umýt si zuby, zodpovědět každičkou otázku i sebepitomější, to musím já.

Můj současný život se točí jen kolem dcery. Jsem s ní až na výjimky 24h denně, ve dne, v noc.  Je se mnou když si čistím zuby, když jdu na wc, když vařím nebo věším prádlo..

Dřív se můj život točil kolem práce, přátel, fitka, večírků, stavby domu, svatby..

Život jde dál i s děckem. Normálně dál chodím mezi lidi, piju kafe, jím, spím, kupuji si oblečení i když už dávno ne častěji než jídlo, chodím pravidelně na kosmetiku, ke kadeřníkovi, na nehty, do fitka, vídám se s bezdětnými lidmi (ano ano, i takoví existují), dokonce navštěvuji večírky na kterých požívám alkoholické nápoje, tančím, nosím krátké sukně a podpatky. Po večírcích mi bývá velmi špatně, pokaždé přísahám, že už nikdy nepiju.

A protože kocovinu již nemohu léčit dva dny v posteli, tak nepařím každý víkend. Považuji to za přirozený vývoj. Když máte novýho kluka, tak taky nevymetáte po barech..

V žádném případě se nepovažuji za nudnou usedlou maminu v teplácích s vytahanými koleny.

P.S.: Víte jak se říká, že moudřejší ustoupí? S Editkou se o tom přesvědčuji dnes a denně. Moudřejší jsem pokaždé já. A taková moudrá holka jako já má co říct i mimo pleny, to dá rozum.

#materskajeraj

  • Alexandr Studýnka 17.6.2016 at 21:02

    Ahojda, hezky napsaný. Fáty

  • Vladimír Studýnka 18.6.2016 at 3:54

    Dost dobrý.

  • Mohlo by se Vám líbit