Máma

Zápis

15.1.2016  | 
PicsArt_1419593779112

Blíží se zápisy do prvních tříd a já nemůžu uvěřit, že už je to rok, co jsem tam byla se synem zrovna tak. Tehdy jsem pracně zjišťovala, co všechno musí dítě umět, aby bylo uznáno studia schopné. Poznat barvy, napočítat do 5, srozumitelně vyslovit i ty nejkrkolomnější souhlásky, říct básničku nebo poznat rozdíl mezi ovocem a zeleninou – nic z toho nebyl problém. Nicméně je pravda, že další nutná dovednost, a to zavazování tkaniček, nebyla pro Honzu zrovna nejsnadnější výzva. Tohle procvičování musela ale obstarat babička, protože moje trpělivost končí přesně s třetím neúspěšným pokusem!

Pak u mě následuje pozvolná změna barvy pleti z bledé přes rudou až k brunátné. Také se přidá prudké zvýšení intenzity a rychlosti slovního projevu, což doprovází přímo úměrné zvýšení mé tepové frekvence a mimo hrozby infarktu by hrozila také brzká návštěva sociální pracovnice ze sociálně-právního oddělení ochrany dětí. Nicméně opravdovým kamenem úrazu byla nutná znalost adresy. Asi byste řekli, že zrovna tohle se může každé dítě naučit jako básničku, ale to byste museli nejprve sami vědět, jakou adresu chcete dítěti vštípit do paměti – tu na které se právě nacházíte, tu na kterou se budete za měsíc stěhovat a budete ji všude uvádět, nebo tu na které se nachází otec dítěte, a kterou si již pamatuje z doby, kdy jste ještě měli adresu jedinou a společnou… Nakonec byly všechna dilemata ujasněna a možné překážky odstraněny. Já i Honzík jsme byli připraveni k zápisu. Nastal den “D”. Honzík se ráno probudil a… poblinkal se! Nechybělo málo a následovala jsem ho taky – zákon schválnosti! V práci jsem si kvůli zápisu vzala dovolenou, což šlo až druhý den oficiálního zápisu, takže to byla naše poslední šance. Měla jsem půl dne na to, abych Honzíka postavila na nohy. V duchu jsem si představovala jak budeme muset “x” minut čekat na to, až přijdeme na řadu, a když už se tak stane, Honzík pozvrací paní učitelku, ještě než zodpoví první otázku. Dalších z mých hororových představ spočívala v tom, že Honzík neřekne vůbec nic – ani dobrý den (mimochodem nácviku hlasitého „dobrý den“ jsme věnovali neméně času jako zapamatování si dvou hlavních adres). Když už jsme museli opravdu vyrazit, bylo Honzíkovi díky bohu líp. Ale míra stresu a nervozity, kterou jsem pociťovala byla naprosto srovnatelná s tím, když jsem v 15 letech musela doma rodičům vysvětlovat, proč mě zrovna před závěrečnými testy vyloučili z internátu. Co když tam zjistí, že zrovna moje dítě je ke studiu zcela nepoužitelné a co hůř, co když si budou myslet, že je duševně ochablý právě po mamince. Byli jsme na místě. Před námi nikdo nebyl a šli jsme rovnou na řadu. Přijaly nás dvě sympatické paní učitelky. Já jsem hned z kraje Honzíka omlouvala, že se dnes necítí ve své kůži, ale nebylo třeba. Vše šlo jak na drátkách a za 15 minut bylo po všem. Obě paní učitelky synka chválili, jak je chytrý a šikovný. Byla jsem pyšná – ale jak jinak, je přeci celý po mamince :)

Mohlo by se Vám líbit